Když se člověk ráno probouzí, obvykle ví, kde se tak děje. Přece u něj doma. Probouzí se v prostředí, které dobře zná, a nic ho tu tudíž neděsí. A jestli něco ví, pak to, že i když se odsud zanedlouho vzdálí, večer bude zase uléhat do téže postele. Nemusí se bát, kde hlavu složí, jak se říká, protože je toto místo přece jeho domovem. A domov, to je jistota.
Ti, kdo mají takový domov, jsou ve své podstatě šťastlivci. I kdyby se jim totiž na tomto místě cokoliv nelíbilo, je určitě dobře, že pro ně takové místo někde na světě existuje a je dosažitelné. Protože doma je zkrátka doma. Tam je člověk v prostředí, které si vytvořil k obrazu svému, tam má všechno, co ke své existenci potřebuje, tam nalezne v ideálním případě kdykoliv svůj klid a bezpečí.
Ovšem jsou mezi námi i mnozí, kterým nebylo osudem nebo někým jiným přáno a kteří domov nemají. A těm skutečně není co závidět. Ani ten nejspokojenější bezdomovec totiž nikdy nedokáže žít tak jako někdo, kdo má svoji střechu nad hlavou. Život bez domova obnáší věčnou nejistotu, nepohodlí, prostě samá mínus. A skutečnost, že ten, kdo nebydlí, nemusí platit ani nájem, ani energie, ani daň z nemovitosti, je tu určitě bezvýznamná, to není žádná výhra, žádné terno.
A to už ani nemluvě o tom, co kromě ubytování ještě domov znamená. Znamená i naději na lepší práci, na vyšší příjmy, na další sociální jistoty a možnosti. Protože ten, kdo někde bydlí, automaticky spadá pod určité úřady, které jsou tu nejen od toho, aby po něm něco chtěly, ale také od toho, aby mu sloužily. A kdo nemá kde bydlet, k tomu se úřady v mnoha ohledech nehlásí.
A proto je tak skvělé, že míváme svůj domov, který můžeme v ideálním případě nazývat skutečným domovem. Je dobře, že máme kde hlavu složit, že máme kam se vracet. Protože kdyby toho nebylo, skončili bychom v lepším případě někde v útulku nebo veřejné budově, případně na ulici. A taková místa prostě za domov považovat nelze.
