Slýcháváme to již od malička. Jako děti máme tento pojem spjat především s místem, kde žijeme. Nejedno dítě Vám na tuto otázku odpoví tak, že začne popisovat dům, ve kterém bydlí. Až v pozdějším věku si člověk uvědomuje emocionální rovinu daného slova. Vždyť domov je pro většinu z nás prakticky synonymum slova rodina. Je to místo, kde hledáme pochopení, lásku. Prostor, ve kterém se cítíme v bezpečí.
Ačkoli by se ale mohlo zdát, že každý dospělý to tedy vnímá stejně, opak je pravdou. Myslím si, že velkou roli hraje v tomto případě povaha člověka. Leckterý krajní realista Vám možná odpoví stejně jako výše zmíněné děti. Je to prostě dům. Místo, kde žiji. Ale možností je více. Tady můžete vidět, jak toto slovo vnímala zřejmě značně realistická bývalá premiérka Velké Británie Margaret Thatcherová:
„Domov je místo, kam chodíte, když nemáte nic lepšího na práci.“
Vsadím se, že kdyby tuto myšlenku paní Thatcherová vyslovila před jakýmkoli idealistou, byl by oheň na střeše. Velmi květnatě a hluboce se o domově vyjádřil česká herec a režisér Miroslav Horníček:
„Domov – vždycky to budu opakovat – není prostor, ale proces. Tady se schovávám před deštěm a zimou, tady žiji, tady trávím svůj volný čas, tady se rodí moje rodina, tady ji tvořím léty, trpělivostí a tolerancí a vůbec řadou kladných principů. Domov je bytost.“
Důležité ale vlastně není domov umět definovat, nýbrž najít. Ať už si pod tím člověk představí cokoliv – rodinu, přátelé, hospodu -, to není podstatné. Mělo by to být něco, co nás dokáže utěšit, rozveselit, uklidnit po náročném dni v práci, střetnutí se s hlupákem a podobně.
Zajímavé je také se zamyslet nad počtem domovů, který člověk ve svém životě má. Mluvím teď o situaci, kdy se například muž ožení a se svojí manželkou, postaví dům a zplodí děti. Stává se tedy tohle jeho novým domovem anebo má teď domovy dva? A pokud ano, který z nich je ten prioritní? Založit vlastní rodinu je významný milník v životě každého z nás, a minimálně částečně se vzdát svého dosavadního domova, není zrovna jednoduchý úkol. Výsledek ale určitě stojí za to. Není nic hezčího než být tvůrcem „tepla rodinného krbu“ a být útočištěm pro někoho jiného.
